Perská kočka

(Autor seriálu:Zita Heidelbergová)

Perská kočka patří mezi dlouhosrstá plemena koček. Díky božímu výrazu, huňaté, hedvábné srsti a celkovému charakteru se jedná o královnu mezi kočkami.

Historie

perské kočky sahá až do 16. století, kdy se objevily první perské kočky, jednalo se o černou perskou kočku a jedná se o jedno z nejstarších známých plemen koček.

Současný typ perské kočky v barvě modře
želvovinová bikolor (PER g 03)

Vůbec první dlouhosrsté kočky pocházely z Turecka a také z Persie, oba typy dlouhosrstých koček se postupně křížily, neboť se k sobě hodily. Časopis Planeta zvířat uvádí, že první dlouhosrsté kočky dovezl do Evropy italský cestovatel Petr de La Valle (1586 -1652). Pocházely z Malé Asie.
Později cestující učenec Nicholas Claude Fabri de Peirese přivezl do Francie bílé dlouhosrsté kočky z Ankary. Také se objevují v Itálii. Během let se však začaly objevovat také dlouhosrsté kočky se širší hlavou, kratším nosem a menšíma ušima. Pocházely z oblastí dnešního Iránu, a proto se jim začalo říkat perské. Toto plemeno bylo jedním z prvních oficiálně uznaných.

Zemí původu perské kočky je nejpravděpodobněji Velká Británie, neboť první standard vypracovali angličtí chovatelé v 19. století. Chovatelství se důrazněji začalo zabývat uchováním typu perské kočky kolem roku 1870. V časopise Planety zvířat jsem se o historii perských koček dočetla následující: „První perské kočky mohla veřejnost shlédnout na vlastní oči v londýnském Christal Palace v červenci 1871, kde bylo předvedeno zhruba 170 koček. Většina z nich byla černá nebo bílá, jedna měla být také nádherně ""oranžová"". Výstavní kočky tehdy nedisponovaly tak čistými a vyrovnanými barvami jako dnes. V časopise The Domestic Cat psal v roce 1876 o modrých kočkách Dr. Gordon Stables, jeden z prvních britských posuzovatelů: "Říkáme jim sice modré, ale rozhodně si pod tímto označením nepředstavujte ultramarín, není to blankytná modř ani modř námořnická. Nejpřesnější označení smutná londýnská." Tehdy toho chovatelé ještě příliš nevěděli o dědičnosti barev a vytváření chovných párů bylo spíše nahodilé. Proto koťata, která byla dlouhosrstá, měla barvu srsti a očí velmi variabilní.

Ta pravá šlechtitelská práce nastala až na začátku 20. století. V roce 1901 byl v Londýně založen chovatelský klub Blue Persian Cat Society. Byl vypracován standard plemene perská modrá a tím byl stanoven vysoký cíl – vyšlechtit perskou kočku s dlouhou a hustou srstí, jednotného modrého zbarvení a oranžové barvy očí. Ve své podstatě platí tento standard dodnes. V roce 1910 byla založena chovatelská organizace GCCF – Gouverning Counsil of the Cat Fancy, začala pracovat plemenná kniha, byly uznány nové barvy. Z kolébky chovatelství se dostaly čistokrevné peršanky na kontinentální Evropu, do USA, Austrálie a Japonska. Chovatelské cíle prvních let byly dosaženy již ve třicátých letech.“

PER d 02 21 62 – Perská červená harlekýn
s kresbou a oranžovýma očima

V posledních 15 letech se vyvíjí nový tzv. extrémní typ perské kočky s tzv. cobby stavbou těla, velkou kulatou hlavou se zkrácenou obličejovou partií, výrazným stopem a kraťoučkým nosíkem. V současné době je uznáváno více než 350 barevných variet a stále vznikají další. Při zavádění nové plemenitby je nezbytná znalost genetických zákonitostí koček.

Povaha perské kočky

Perské kočky mají povahu spíše klidnější a obyčejně se spolu dobře snášejí. Peršanka je klidná, oddaná a přítulná společnice.

Většinou jsou to skromná a trpělivá zvířata. Jsou šťastné v přítomnosti člověka i dalších koček. Jejich krásná srst vyžaduje pravidelnou péči, jedná se zejména o každodenní kartáčování a pročesávání. Je vhodné čas od času kočku posypat pudrem, který srst ochrání a zabraňuje vzniku uzlíků a maštění srsti. Pokud si chceme pořídit kočku, určitě jí kromě jiného připravme místo na škrábání, skákání, šplhání a odpočívání.



Náš peršan ve věku 5 měsíců, který právě na výstavě
získává cenu Best in Show kotě 3-6 měsíců

Chov perských koček

Pokud si plánujete pořídit koťátko, rozhodně si je vybírejte POUZE v registrovaných chovatelských stanicích a NIKDY NE od pokoutných množitelů. Získáte tak krásné zvíře typického vzhledu, ale i určitou záruku o původu rodičů a možnost obrátit se s radou na zkušeného chovatele.
Všechna koťátka s průkazem původu odcházejí k novému majiteli ve věku minimálně 13-ti týdnů - zdravá, řádně očkována, odčervená, naučená perfektní čistotě a zvyklá na kontakt s dospělými i dětmi a dalšími kočkami.

Dbejte, abyste byli pečlivě poučeni o péči, stravě a zvycích koťátek, což by mělo být základním zákonem každého chovatele. Bohužel i přes tato pravidla se můžeme setkat s opakem. Proto radím, nevybírejte jen podle ceny, ale s citem a rozvahou! Rozhodnutí o novém kočičím členu rodiny je přece závazkem nejméně na 10 let.

Perské koťátko v období 13 týdnů, kdy odchází k novému majiteli

Máte-li chovatelské a výstavní plány, jediná cesta je koťátko s PP (s průkazem původu). Jestliže dáváte přednost mazlíčkovi a kočičímu příteli, neváhejte si vybrat zvířátko z útulku, které vaši péči jistě ocení.

Další možností jsou koťátka od chovatelů s PP, která jsou určena na mazlení, protože se nehodí pro výstavní kariéru a chov. Nejedná se o charakterové vady, ale o různé nedostatky v typu perské kočky, odchylky od požadovaného standardu (nejčastěji delší nosík apod.), které nový majitel často ani nepozná.
U každého z nás chovatelů, se občas v některém z vrhů podobné koťátko vyskytne. Ani všechny kočky přece nemohou být dokonalé.
U těchto koťátek, jež nejsou určena k chovu, bývá požadována kastrace ve stáří 1 rok věku. Při chovu koťátka nakonec určitě oceníte můj názor, že se vyplatí pořídit vždy kotě s průkazem původu. V tomto případě máte totiž záruku nejen v původu a informace o předcích koťátka, ale zaručeny i dobré zdravotní předpoklady, povinné očkování, podporu dobrých charakterových vlastností apod.

Někteří chovatelé mají u koček provedeny testy na některé dědičné choroby a eliminují tak další výskyt takových nemocí. Kotě má tedy nejen dispozice krásy, ale i zdraví. Vězte, že tato jistota vůbec není zanedbatelná!

Nezapomeňte, že každá kočka je osobnost a nepřizpůsobuje se jen ona, ale s ní i celá rodina nového majitele. Z vlastní zkušenosti, vím, že i zarytý nepřítel koček nakonec kočičí lásce a božímu perskému kukuč podlehne. ? Perské a ostatní dlouhosrsté kočky vyžadují pravidelnou péči o srst a zaberou mnohem víc vašeho času než kočky krátkosrsté.
Nicméně mějme na paměti, že nakonec se přece musí česat a kartáčovat všechny kočky. Některé více, některé méně. Je známo, že perské kočky jsou do bytu vhodnější než většina krátkosrstých plemen.
Naopak jiná plemena milují volnost a pro byt se nehodí. Některá plemena, jako např. sfinx, vyžadují zvláštní péči, která vyžaduje podrobnější rady chovatele.

Péče o srst

Péče o srst je nejsložitější.
U perských koček se doporučuje každodenní česání a kartáčování, protože srst má sklon k plstnatění a pokud se vytvoří z chlupů plstnaté smotky, nezbývá než kočku ostříhat.

Srst perských koček je dlouhá, jemná, huňatá a hedvábná. Každý z vás, zájemců, si tedy dobře rozmyslete, zda máte vůli a trpělivost věnovat dostatek času péči o srst. Zanedbaná kočka vám jistě nepřinese radost a sama také nebude zrovna spokojená. Pro úpravu dlouhé srsti potřebujeme kovový hřeben, kartáč a pudr.

Na česání je třeba každou kočku zvykat již od kotěcího věku, jinak se setkáme s opravdovou kočičí nespokojeností a ostrými kočičími drápky. Mohu vás ujistit, že moje kočky při česání často i spokojeně vrní. Pročesáváme srst nejdříve hřebenem proti srsti a poté kartáčujeme po směru srsti. Zvláštní péči je třeba věnovat méně přístupným místům – ve slabinách, na bříšku, pod krkem, kde se nejčastěji tvoří smotky. Čerstvé a malé postačuje rozplést jemně prsty. Zvláštní pozornost věnujeme ocasu a pročesáváme ho velmi jemně, neboť srst na ocase dorůstá nejdéle. Nakonec srst napudrujeme, čímž zamezíme brzkému zplstnatění a maštění srsti.

I když jsou perské kočky velmi čistotné a o svou srst se denně starají, bez naší pomoci se neobejdou. Nechceme-li mít byt plný chlupů, pečujeme o srst důsledněji zejména v období línání. Pokud necháme srst kočky zanedbat, nezbývá, než ji ostříhat a srst nechat znovu dorůst, což je kočce velmi nepříjemné a někdy i vyžaduje pomoc veterinárního lékaře. Taková kočka vypadá velmi žalostně a smutně. Zároveň riskujeme různé kožní nemoci včetně zánětů kůže apod.

Koupání

K péči o perskou srst neodmyslitelně patří též pravidelná koupel. Nezapomínejme opět kočičku přivykat již od mláděte, jinak kočička velké nadšení projevovat nebude. Jak známo, kočky vodu nemilují, ale pokud je od malinka pravidelně přivykáme, nechají se omývat vodou jako andílkové. Před začátkem koupele si připravíme všechny potřeby: podložku proti klouzání, speciální kočičí šampon, nádobu na oplachování, velkou savou osušku a také hodně trpělivosti. Při koupání nešetřeme chválou.

Nezapomeňte, i kočičky mají rády příjemnou teplou koupelnu stejně jako my. Teplota vody má být trošku vyšší cca 38 °C. Používáme vždy kočičí šampon, psí vůbec není vhodný. Voda nikdy nesmí přijít do uší a očí, kočka by se příště při koupání bála.
Hlavu opláchneme jen navlhčenou žínkou. Potom kočku důkladně omyjte teplou vodou a zabalte ji do ručníku.

Perskou kočku je vhodné navyknout i na fénování po koupeli, protože samovolně schne jejich hustá, dlouhá srst velmi dlouho. Kočku bychom měli minimálně den držet v teple. Pokud je vaše kočka zvyklá chodit ven, můžete ji vypustit nejdříve druhý den. Srst totiž zůstává velmi dlouho u kořínků navlhlá a kočka by snadno prostydla.

STANDARD PLEMENE

plemene je vypracován od 19. století. Požaduje perské kočky robustní, zavalité stavby těla. Ocas má být krátký, silný mohutně osrstěný. Hlava je kulatá, s klenutým čelem, silnou bradou a krátkým nosem s výrazným stopem. Oči jsou velké a kulaté, uši jsou malé. Srst je dlouhá a hedvábná, délka a hustota srsti se liší v jednotlivých ročních obdobích.

Velikost perských koček je středních rozměrů. Dorůstají hmotnosti v rozmezí 3,5 až 7 kg. Těžší váhu mívají samozřejmě kocouři.

Mezinárodní organizací milovníků a chovatelů koček, která má největší počet členů, je FIFE (Fédération Internationale Féline), proto níže uvádím její standard pro perské kočky. V roce 1949 francouzka M. Rabel založila mezinárodní organizaci pod názvem United Nations Organization of the Cat Fancy, která sdružovala milovníky koček 26-ti zemí.
Vypracovali především přehled uznaných plemen a barevných variant koček, standardy těchto plemen, předpisy výstav, postup vzdělávání odborníků aj. Sdružení klubů z různých zemí do jediné organizace mělo za cíl upravit a stabilizovat tajné a nekolektivní felinologické hnutí.

United Nations Organization of the Cat Fancy byla roku 1981 zaregistrována v Ženevě pod názvem Federation Internationale Feline (FIFe). Stanovy FIFe se opírají o švýcarskou legislativu a na základě výběru žádostí vznikly ucelené biologické zákony. V roce 1998 bylo u FIFe registrováno na 400 organizací z různých zemí světa a neustále se jejich počet zvyšuje.

STANDARD perské kočky stanovený FIFe:

SRST: Tělo je pokryté hedvábnou, lechtavou, měkkou a dlouhou srstí, což zvířeti dává zajímavý a přitažlivý vzhled. Okolo ramen a krku srst vytváří honosný „límec“. Zbarvení je různé. Rozlišujeme řádově 90 různých druhů. Uznána je černá, bílá, modrá, červená, krémová, liliová. Jednobarevné kočky nesmějí mít skvrny nebo značky, tzn. že zbarvení celého těla musí být celistvě jednotné. Barva čenichu nosu, polštářků tlap a kníru podle pravidel odpovídá základnímu zbarvení.

HLAVA: Je velká a masivní, s kulatým vypouklým čelem. Čelisti má plné. Kníry jsou na pohled dlouhé. Brada je silná, čelisti široké, mocné.

NOS: Nos je maličký a krátký, avšak široký a zlehka zvednutý. UŠI: Uši mají trojúhelníkový tvar, jsou krátké, na koncích zakulacené, široce a nízko posazené, nakloněné dopředu, s chomáčky dlouhých vlasů uvnitř mušlí.

OČI: Oči mají všechny perské kočky velice přitažlivé. Ohromují svojí velikostí i tvarem. Jsou velké, silné, kulaté, široce posazené a výrazné. Barva je tmavě oranžová, modrá, měděná. Kočky předepsaného zbarvení mají vlastní barvu očí.

TĚLO: Masivní, silné, svalnaté, úměrně stavěné. Krk je krátký, trochu silnější. Hrudník je široký a hluboký. Ramena, záda a bedra mají silná. Nohy jsou krátké, rovné, výkonné, s dostatečně velkými vlasovými tlapami. Prsty jsou silné a sevřené, mezi nimi jsou chomáčky dlouhých vlasů.

OCAS: Není dlouhý, je spuštěn k zemi, huňatý, s lehce zatočeným konečkem.

CHARAKTER: Perská kočka se vyznačuje přítulným charakterem a plnou důvěrou k člověku. Je spokojená a klidná. Její oddanost k člověku je možné přirovnat i k oddanosti psa.

OSTATNÍ POPIS: Perské kočky se značkami na hlavě, tlapách a ocasu jsou řazeny do samostatného plemene – tzv. „point“. Perská kočka se v porovnání s jinými plemeny prokazuje nejvyšším stupněm zdomácnění. Ztratila dokonce i schopnost lovit myši, krysy a nemůže být mimo domov. Tyto zvláštnosti charakteru, spolu s nádherným zevnějškem, z ní činí „aristokratku“ mezi kočkami. Perská kočka je rozšířena v mnoha zemích světa.

PÉČE: Perská kočka potřebuje každodenní důkladnou a pečlivou péči o srst.

CHOVATELSKÉ ORGANIZACE, KTERÉ PLEMENO UZNÁVAJÍ: FIFé, GCCF, CFA, TICA

Autor : Zita Heidelbergová
Čerpala jsem z této odborné literatury:
- Marie Říhová: Chováme kočky, Nakladatelství Dona, 1999
- časopisy Planeta zvířat, iFauna, Naše kočky
- informace SCHK